Pro band-tokio-hotel.blog.cz přeložila Maky, kopírovat se zdrojem
____________________________________________________
Dělat interview s 18cti letým klukem je smysluplné asi jako dojit kameny. Alespoň tohle pravidlo by vyřkl každý starý žurnalista. Avšak u Billa Kaulitze je to něco jiného. První polibek, nebo návyk ke slávě: Většinou posměšně nazýván homosexuálním zpěvákem, mluví více, než většina německých veteránů showbusinessu. Vanity fair se s Billem setkala krátce před jeho operací a po operaci s ním byla v e-mailovém kontaktu.
V.F: Pane Kaulitzi, jak se cítíte po operaci svých hlasivek?
B.K: Asi tak, po tom, co vám ukázali železnou hadičku, kterou vám zavedou do krku ,až budete pod plnými anestetiky, s malou čepelí , aby rozcupovala vaše hlasivky. Ten pocit zná přece každý. Bože, jsem tak rád, že je to za mnou. Ale pořád se bojím o svůj hlas a mám také špatný pocit kvůli zrušeným koncertům.
V.F: Jak dlouho nejste schopný zpívat?
B.K: Po operaci bych neměl mluvit 12 dní. Pak musím podstupovat 4 týdenní rehabilitaci. To také dodržím!
V.F: Povězte nám o vašich začátcích. Říká se, že kreativita se odvozuje od vzpomínek na potupy a bolest. Jak to bylo u vás?
B.K: Nejvíce bolel rozchod našich rodičů. Bylo mi sedm a nerozuměl jsem tomu. To mě hodně ovlivnilo. Na našem prvním albu je píseň, která je přímo o tom. Jmenuje se "Gegen meinen Willen"
V.F: O vašem nevlastním otci, Gordonu Trümperovi víme, že učí hru na kytaru. Co dělá váš vlastní otec?
B.K: Je to řidič náklaďáku a bydlí v Hannoveru.
V.F: Když vám bylo 8, vaše rodina se přestěhovala z Magdeburku do vesnice Loitsche o kapacitě 700 lidí. Jak jste to prožíval?
B.K: Bylo to hrozné, protože nejsem vesničan. Dovedete si představit, jak jsem to já a Tom přijali. Ukazovali si na nás, jako na nějaké mimozemšťany, kteří nejsou moc cool. Také škola byla strašná. Každé ráno jsem musel vstávat o půl šesté, abych chytl autobus do Wolmierstedu a dostal se do školy a o půl paté se dostal zpátky domů. To jsem nesnášel! A ve škole jsem vídal pořád ty stejné obličeje. To byl ten nejhorší čas v mém životě.
V.F: Jak učitelé reagovali na bratry Kaulitzovi?
B.K: Do sedmé třídy jsme byli já a Tom ve třídě spolu. Pak jsme byli za trest rozděleni zvlášť. To byla opravdová facka. Byl jsem tím taky velmi ovlivněn. Do 10 let jsme dělali opravdu všechno společně. Jsme identická dvojčata a jsme si neuvěřitelně blízcí. Samozřejmě jsme proti tomuto trestu bojovali, ale učitelé říkali, že jsou proti, protože jsme hrozně nevychovaní. Nebyl jsem mezi těmi, kdo se hlásí a pak potichu řeknou, co chtějí.Já jsem neustále vykřikoval. Moje máma byla na každý další den zvána do školy.
V.F: Jedna z vašich specialit byla, že jste apelovali proti známkování testů, pokud nebyly vrácené včas. Odkud jste se tohle dozvěděli?
B.K: Vždycky jsem věděl, že školu nepotřebuju, protože se stanu zpěvákem. Protože ze mě byli učitelé na nervy, jenom jsem se informoval o svých právech. Věděl jsem přesně, co mohu a nesmím dělat. Měl jsem zaujaté učitele. Učitelé mě nechtěli přijmout jenom proto, že jsem měl nalakované nehty načerno a vlasy nahoru. Pak jsem řekl, že do takové školy chodit nemusím. Někteří učitelé byli nepochopitelní. Jeden mě nechtěl učit, protože jsem vypadal jinak. Říkali věci jako : " Hlava není jenom pro pěkné vlasy." Byl jsem antistudent a vymýšlel jsem si cokoliv
V.F: Jaké byly vaše známky?
B.K: Skvělé. Vždycky jsem měl průměr kolem 1,8. Učitelé byli velmi naštvaní.
V.F: Byli učitelé schopní vás zranit?
B.K: Vůbec ne. Byl jsem totálně sebevědomý.Chodil jsem do takové školy, protože jsem věděl, že na mě bude každý čumět a učitelé o mě bdou mluvit. Vždycky jsem si to užíval. Chtěl jsem být se svým stylingem nápadný. Lidé by mě měli mluvit