close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Překlad Dream' up - Šílený příběh kapely

16. března 2008 v 23:40 | Makýsek |  Moje překlady časopisů, interview
For English click on "Celý článek"
Pro band-tokio-hotel.blog.cz přeložila Maky, kopírovat se zdrojem
___________________________________________________
Tokio Hotel - šílený příběh kapely
Ve 2 a půl letech své kariéry, Tokio Hotel zlomili všechny rekordy. Včera v Německu, dnes napříč Evropou, skupina vzbuzuje nadšení úplně všude. Tom, Bill, Gustav a Georg přistupují k tomuto mimořádnému osudu s mistrovským klidem...
Kdy jste věděli, že máte dělat muziku?
Tom: Bill a já jsme byli ještě děti, když se naše máma rozhodla začít život znovu s muzikantem Gordonem. Náš nevlastní otec zasvětil svůj celý život elektrické kytaře. Hrál v punk rockové kapele, zvané "Fatun" a byl učitelem v hudební magdeburské škole. Když jsme byli ve věku 6 let, kdy jsme dokázali udržet kytaru v ruce bez toho, že bysme spadli na zem, jsme měli umožněno na ni hrát. Kouzlo fungovalo okamžitě.
Bill: Když jsem poprvé viděl Toma jak bere kytaru, ucítil jsem, že se něco stalo. Bylo mi jasné, že má talent, přirozenou lehkost s nástrojem, určitě něco co projevuje různorodost. Já sám jsem nebyl tak zručný jako on. Jakmile jsem stěží zvládal 3 akordy, Tom už byl ve fázi improvizace. Proto jsem se soustředil na zpěv! (smích)
Gustav: Pro mě je muzika posedlostí, což pro mě začlo už v dětství. Měl jsem své první bubny už když mi bylo 5. Každou noc kdy jsem usínal, jsem si představoval, že jsem na pódiu a doprovázím sólo Phila Collinse, jednoho z mých idolů z dětství.
Georg: Nakonec, jsem to já, kdo nebyl zrozen jako hudební génius (smích). Objevil jsem baskytaru náhodou později. Na koleji, jsem měl dva kámoše kteří se rozhodli, že založí rockovou skupinu. Potřebovali baskytaristu a nabídli mi místo. Zdálo se mi to zajímavé, takže jsem si koupil baskytaru a zapsal jsem se na konzervatoř.
Jakou vzpomínku si uchováváte ze začátků kapely?
Georg: Naše první kroky na pódiu byly dost patetické (smích) Mysleli jsme, že jsme králové rocku, ale zřejmě jsme byli jediní, kdo si to mysleli.
Tom: Pravda je, že naše první koncerty vážně nebyly skvělé. Byli jsme pořád nezkušené děti. Hráli jsme v malých hospodách, na vesnických svátcích, kde publikum myslelo více na pití piva, než na poslouchání nováčských umělců.
Bill: Když myslím na začátky naší kapely, myslím, že jsme šli skrz královskou cestou. Za nic na světě bych se nechtěl vrátit zpět!
Souhlasili jste všichni, jaký styl si osvojíte?
Tom: Každý z nás měl svou vlastní hudební kulturu. V tu dobu Georg byl zapřísáhlým fanouškem britského rocku Oasis a Fall out boy, Gustav miloval Metallicu, Bill byl fanouškem Green Day a mě okouzlil hip-hop. Ale naše odlišné hudební vzory nikdy nebyly překážkou skupiny. Právě naopak, vytvořily pravou uměleckou alchymii.
Gustav: Začli jsme pod jménem Devilish. Naše první songy byly inspirované punkem, ale velmi rychle jsme se vyvinuli více do rockových zvůků.
Co vám umožňovalo věřit tomu?
Tom: I když byly na začátku nějaké nezdary, zlepšili jsme díky vytrvalosti a začli mít v magdeburku malou úctu. Také jsme byli samozřejmě kritizováni, ale bylo stále více obdivovatelů, kteří nás podporovali. Je to nadšením publika, které dává touhu věřit tomu a držet se toho v různých momentech. Bez publika a jeho potlesku bysme to pravděpodobně vzdali.
Gustav: Kdyby Tokio Hotel nepřetrvali, pokračoval bych v hraní, klidně v anonymitě. Vždycky jsem byl prudký a ambiciózní. A nidky jsem nepovažoval cokoli jiného za lepší, než je hraní na bubny.
Kdy jste si uvědomili, že je Tokio Hotel fenoménem?
Bill: Je těžké definovat přesně ten čas, kdy jsme si uvědomovali velikost našeho úspěchu. Události šly hrozně rychle! V Německu jsme cítili, že je něco dobře po vydání našeho prvního singllu, Durch den Monsun. (15 srpna 2005). Ale pořád jsme byli daleko od představy úspěchu za hranicemi našeho státu. Popravdě, pořád jsem uchvácen, tím, co se nám stalo. Doposud si pořád myslím, že nejsem hřbetem Země. Díky dobrodružství s Tokio Hotel žiji svůj sen...
Tom. Pořád musíme uznat, že náš první koncert ve Francii změnil osud kapely. (Koncert v klubu Trabendo, 28 září 2006) Mít úspěch v Německu je jedna věc, ale objevit všechny tyhle francouzské fanoušky, navzdory jazykové bariéře, byl zázrak. Podle mě v tuhle dobu získala budoucnost TH jinou dimenzi.
Co si myslíte o anti TH komunitách?
Georg: Už jsme o tom slyšeli. Nikdo nemůže být milován všemi, ale dělat kampaň proti kapele, musím připustit, že je to trochu mimo. Nikomu jsme nic neudělali, co já vím.
Tom: Od dětství jsem já a Bill zvyklí spouštět podráždění u různých lidí (smích) I ve škole na mě chtěli studenti útočit, protože jsem měl dredy. Lidé nemají rádi, když ukazujete své odlišnosti. A je to stejné s úspěchem, pak to rychle přerůstá v nenávist.
Děsí vás někdy sláva?
Bill: Naopak, potěšuje nás to. Pojďmě být úpřímní, nikdo z nás tu není náhodou. Takové potěšení dělat muziku, která přitahuje velké davy, povzbuzuje. Život umělce, přerušovaný neuvěřitelnými pocity, sdílející emoce a také vylomeniny, je vždy potěšením. Když to jednou zkusíte, běžný život vypadá uhlazeně. Všichni čtyři se postaráme o to, aby tenhle sen nikdy neskončil.
Mohla by vám stoupnout sláva do hlavy?
Gustav: Všichni máme různé povahy, ale sdílíme stejné ambice a stejné směry práce. Jak jsme udělali společne naše první kroky na pódium, známe cenu úsilí k získání úspěchu. Nikdo z nás neusl na vavřínech a všichni dělají co je nezbytné, abysme zůstali silní.
Bledne nervozita před vstupem na pódium s vašimi narůstajícími zkušenostmi?
Bill: Určitě ne! (smích) Navzdory hromadě koncertů jsme pořád stresovaní před tím, než jdeme na pódium. S úspěchem je strach ještě silnější... To nic neubírá nadšení vystupovat před publikem, ale první minuty jsou často děsivé.
Co cítíte k tisícům svých fanoušků?
Tom: Většina našich fanoušků je v našem věku. Proto je mezi námi opravdová blízkost a to je na tom to skvělé! Jsme kompletně na stejné vlně. A naše publikum je převážně z dívek, miluju ten nápad splnit sen tolika pěkným dívkám... (smích)
Jaká je atmosféra ve skupina v soukromí?
Gustav: Máme k sobě opravdu blízko. Bill, Tom, Georg a já jsme skupina kámošů. Po koncertech, nebo práci zůstáváme společně všichni čtyři a hodiny si povídáme. Jsme spolu většinu času, i během našich volných dnů.
Strávili jste své poslední prázdniny společně?
Bill, Ne, tentokrát ne. Tom a já jsme se chopili šance odletět pryč na dva týdny v prosinci, jenom my dva.Potřeboval jsem to jenom pro mě a jeho. Položili jsme své kufry na rajském ostrově Malediv. Georg tam byl taky, ale na jiném ostrově. A Gustav preferoval Havaj.
A co dívky, jaké místo zabírají ve vašem životě?
Bill: Většinu času jsme na tour, a odpověď je prostá: Žádný čas pro holky. Abych byl upřímný, neměl jsem žádnou milostnou aférku od úspěchu skupiny, ani flirt na jednu noc.
Tom: Když jsme na tour, žádné dívky nesmí do tourbusu, takové pravidlo jsme si určili. Ale kdyby někdo z nás chtěl strávit kdekoli s někým noc, nic mu nezabrání...

Englisch translation by purplehaze for tokiohotelamerica.com
Tokio Hotel - The crazy story of the band

In two and a half years of its career, Tokio Hotel has broken all the records.
Yesterday in Germany, today across Europe, the band evokes passion everywhere. Tom, Bill, Georg and Gustav however approach this extraordinary destiny with a masterly serenity…


When did you know that you were made to make music?


Tom: Bill and I had still been kids when our mother decided to restart her life with a musician, Gordon. Our step-father dedicated his entire life to the electric guitar. He played in a punk rock band called "Fatun", and was a teacher in a music school in Magdeburg. Having the age of holding a guitar without letting it fall on the floor, we were around 6 years old, we were allowed to play it. The magic worked immediately.

Bill:
The first time I saw Tom taking the guitar, I felt that something happened. For me it was clear he had a gift, a natural ease with the instrument, a je-ne-sais-quoi certain something that exerts the difference. As for me, I did not have the same skills like him. While I could barely manage to play three chords, Tom was already at the stage of improvisation. That's why I concentrated on singing (laughs)!

Gustav: For me, music is an obsession that traces back to childhood. I had my first drums at the age of 5. Every night while falling asleep, I imagined being on stage to accompany in solo Phil Collins, one of my idols of youth.

Georg: Finally, there's me who wasn't born as music genius (laughs)! I discovered the bass completely by chance later on. In college, I had two buddies committed to creating a rock band. They needed a bass player and offered it to me. I found the idea appealing so I bought a bass and enrolled at the conservatory.


What memories do you keep from the beginnings of the band?


Georg: Our first steps on stage were rather pathetic (bursts of laughter)! We thought to be the kings of rock, but, obviously, we were the only ones to think that…

Tom: It's true that our first concerts were not glorious at all. We were still inexperienced kids. We played in small pubs, at celebrations of the village where the public thinks more about drinking beer than to listen to newcomer artists.

Bill: When I think back to our beginnings, I think we have gone through a crowned path. For nothing in the world, I would go backward…


Did you all agree on the style of music to adopt?

Tom: Each one of us had his own musical culture. At that time, Georg swore by the British rock of Oasis and Fall Out Boy, Gustav loved Metallica, Bill was a fan of Green Day, for me, I was attracted to hip-hop. But our different musical influences have never been an obstacle to the band. Quite the contrary, they have created a real artistic alchemy.

Gustav: Actually, we started together under the name Devilish ("démoniaque" in French). Our first songs were inspired by punk, but very quickly, we evolved towards a more rock sound.


What allowed you to believe in it?

Tom: Even if there were some failures at the beginning, we improved by dint of perseverance and started to have a small reputation in Magdeburg. Sure, we were criticized, but increasingly many admirers were also there to support us. It is the enthusiasm of the public which gives desire for believing in it and to cling in difficult moments. Without an audience, applauding for us, we probably would have ended up dropping (given up).

Gustav: If Tokio Hotel had not survived, for my part, I would have continued to play, even in anonymity. I have always been passionate and ambitious. And I have never considered doing anything else than playing drums.


When did you become aware of the phenomenon Tokio Hotel?

Bill: It is difficult to define precisely the time when we become aware of the magnitude of our success. The events were chained to such a pace! In Germany, we felt that something was going on right after the release of our first single, Durch den Monsun (August 15, 2005). But we were still far from imagining success beyond the borders of our country. In fact, I am still amazed about what happens to us. Yes, I think so far I am not yet back on earth. The adventure of Tokio Hotel makes me live a daydream.


Tom: We must still admit that our first concert in France has changed the destiny of the band (the Trabendo concert in Paris on September 28, 2006). Having success in Germany was one thing, but to discover all these French fans, in spite of the language barrier, was almost a miracle. In my opinion, at that time the future of the band took another dimension.


What do you think about anti-Tokio Hotel communities?


Georg: We have heard about it. One cannot be loved by everybody, but from there to campaign against the band, I admit it's a little beyond me. We do not hurt anybody as far as I know…

Tom: Since childhood, Bill and I are used to trigger irritation of certain people (smile)… Even at school, students wanted to attack me only because of my dreadlocks. People do not like it when you show your difference. And it is somehow the same with success, then, they express hatred straightforwardly.


Does the celebrity scare you sometimes?


Bill: On the contrary, it sublimates us. Let's be honest, none of us are here by chance. What a joy to make music that attracts large crowds, to be recognized, cheered. The life of an artist, punctuated of incredible feelings, shared emotions and excesses too, is a delight at every moment. When you have tasted it, ordinary life seems bland. All four, we do ensure that this dream would never end.


Could success go to your head?


Gustav: We all have very different characters, but we share the same ambition and the same determination in work. As we made our first steps on stage together, we know what the price of efforts is to obtain success. None of us rests on his laurels, and everyone does what is necessary to remain powerful.


Does stage fright preceding your entry on stage fade with experience?


Bill: Not at all (laughs)! Despite the accumulation of concerts, we are still just as stressed before going on stage. With the success, the fright is even stronger… that does not take anything away from the excitement to perform in public, but the first few minutes are often terrifying.


What do you feel vis-à-vis to your thousands of fans?


Tom: Most of our fans are our age. Therefore, there is a real closeness between us, and that's the brilliant thing about it! We are completely on the same wavelength. And as our audience is mostly female, I love the idea to make dream as many pretty girls (smile)…


Privately, what is the atmosphere within the band?


Gustav: We are really close to each other. Bill, Tom, Georg and I are a real band of buddies. After a concert or a working session, we stay together every four to chat for hours. We are together almost all the time, even during our days off.


Have you spent your last vacation together?


Bill: No, not this time. Tom and I have taken the chance to fly away for two weeks in December only the two of us. I needed that's just him and me. We have posed our bags on a paradisiac island of the Maldives. Georg was also there, but on another island. As for Gustav he preferred to go to Hawaii.


And girls, what place do they occupy in your life?


Bill: We are on tour most of the time, the question is quickly answered: no time to pay attention to girls. To be honest, I haven't had any love affair since the success of the band, not even a one-night flirt.

Tom:
When we are on tour, no girl is allowed to get into the bus, that's the rule that we have established. However, if one of us wants to spend the night elsewhere, nothing prevents him…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama